EKVÁDOR

Rozloha: 283 560 km²
Obyvatelstvo: 16.385.000 milionů obyvatel
Hlavní město: Quito
Úřední jazyk: španělština
Měna: 1 americký dolar (USD) = 100 centů
Náboženství: římští katolíci (74 %), evangelíci (15%), svědci Jehovovi (1,2 %), animisté
Národnostní složení: Indiáni (40 %), mestici a mulati (41 %), běloši a kreolové (14 %)
Časové pásmo: časový posun proti České republice je – 6 hodin (v zimě – 7)

EKVÁDORSKÁ HYMNA v MP3

Rovník, Jižní Amerika, indiáni, Galapágy… To vše se nám může vybavit, když se řekne slovo Ekvádor. Ecuador znamená ve španělštině rovník, a tak není náhodou, že tato země dostala tento příhodný název, neboť se opravdu na rovníku nachází. To, že Ekvádor leží v Jižní Americe a původními obyvateli jsou indiáni, zřejmě nikoho nepřekvapí. Co však není až tolik známo je například fakt, že i galapážské ostrovy s úžasnými želvami sloními patří Ekvádoru, a jsou jednou z největších perel Ekvádoru (patří mezi UNESCO). Tato krásná země nabízí mnohá překvapení, i když ne vždy příjemná překvapení…

Ekvádor v kostce

20 km jižně od rovníku nalezneme druhé nejvýše položené město na světěQuito, hlavní město Ekvádoru. Leží v nadmořské výšce 2 850 m. Druhý nejmenší stát Jižní Ameriky překvapuje svou rozmanitostí. Během jednoho dne jízdy se z amazonské džungle ocitnete v zasněžených Andách a vzápětí stanete na pláži pacifického pobřeží – horský masív And je páteří země a rozděluje Ekvádor na dvě části – západní pobřežní část a východní amazonskou oblast. Krásná koloniální a kulturní města jako Quito, Cuenca a Loja, národní park Sangay (UNESCO) se dvěma aktivními sopkami, s deštnými lesy a ledovci, krásné pláže na tichomořském pobřeží, jezera, zříceniny Inků – téměř celá Jižní Amerika v kostce. V zemi je velmi silně zastoupeno křesťanství.

Hlavním problémem současného Ekvádoru je chudoba, která prostupuje celou zemí od počátku trvání státu. Ekvádor se vždy řadil mezi chudé státy Jižní Ameriky a lepší situaci nepřineslo ani nalezení ropy v 70. letech. Původní obyvatelé Ekvádoru žili jako zemědělci pěstující kukuřici, fazole a brambory. Uměli vyrábět nádobí a zpracovávat ušlechtilé kovy. Na konci 15. století byla tato kultura dobyta Inky – ne nadlouho. Již v roce 1526 u pobřeží poprvé přistáli Španělé a poté, co dobyli Inckou říši v oblasti dnešního Peru, podmanili si roku 1534 také dnešní Ekvádor – na 300 let. Ve stejném roce založili Španělé Quito ve zbořeninách dobytého inckého města. Do regionu zavlekli choroby, jimž podlehlo množství obyvatel. Na plantáže, které patřily Španělům, byli přivezeni otroci z Afriky, takže mnoho dnešních obyvatel Ekvádoru má v sobě africkou, jihoamerickou i evropskou krev. Ekvádor se zbavil závislosti na Španělsku až ve 20. letech 19. století, lidé španělského původu však zůstali tou nejbohatší a nejvlivnější skupinou v zemi, zatímco mnoho původních obyvatel žije v chudobě.

V Ekvádoru je místem s nejsilnější afro-komunitou Esmeraldas. Nejbarevnější a nejseverněji položená provincie se stejnojmenným hlavním městem. Název pochází od slova „emerald“ (smaragd) – tedy zelený drahokam. Esmeraldas dostalo svůj název podle něj – na území této provincie se totiž vyskytovala velká ložiska tohoto drahokamu.

Na ulicích můžete vidět hudební bicí nástroje marimby (do dřevěných tyčí se mlátí gumovými paličkami) a shlédnou taneční představení. Marimba je rovněž název tradičního tance místních obyvatel. Tancuje se v barevném kroji, který si děti, muži i ženy oblékají při slavnostech, rituálech a náboženských událostech.

 

Většina obyvatelstva v provincii Esmeraldas má černou barvu pleti a africké předky a vyniká v jenom z nejoblíbenějších sportů planety, v Ekvádoru velké „srdcovky“– ve fotbale. Z celé Jižní Ameriky je Ekvádor nejlepší líhní nadějných fotbalistů.

Ekvádor miluje barvy, ale Esmeraldas je, co se týče barev, naprostá jednička. Každý domek má jinou barvu a to nejen v centru, ale i v širším okolí.

Na fotce dobrovolnice Maruška, nápis říká Ekvádor miluje život (my dodáváme: a barvy)

Zajímavosti

  • na ploše velké jen  300 0002 m se rozprostírá 26 národních parků a rezervací
  • parku Cotopaxi bývá přezdíváno „třída sopek“ podle velkého množství činných sopek
  • ⅓ populace tvoří čistokrevní indiáni z kmenů Kečuů a Chívarů. Indiáni z kmene Chívarů byli známi jako lovci lebek
  • 20 kilometrů severně od Quita se nachází tzv. střed světaMitad del Mundo  – rovník zde odděluje severní a jižní polokouli, stojí tam třicetimetrový památník s etnografickým muzeem
  • V národním parku Sangay se nachází dvě činné sopky a řada rostlin a živočichů. Žijí zde tapíři, divocí psi, morčata, medvědi, vydry i úctu vyvolávající andští kondoři
  • souostroví Galapágy jsou proslulé zvláštní faunou a flórou. Vyskytuje se tam přes 9000 různých živočišných druhů: ještěři, mořští leguáni, kormoráni a ohromné želvy sloní. Pět týdnů zde pobýval Charles Darwin – pobyt zde měl zásadní význam při jeho práci na evoluční teorii. Své jméno získaly podle krunýře želv sloních, které připomíná jezdecké sedlo, ve španělštině známé také jako galapago. Krunýře želv takto pojmenoval v 16. století kartograf Abraham Ortelius.

Život tu není jako z pohádky

(z dopisu dobrovolnice Elišky, která pracovala rok v chudé horské vesničce Simiatug)

holčička Maite – jaký asi bude mít život? Zatím je to malá princezna…

…cesta je plná krkolomných zatáček, kterými padre* projíždí dosti zběsilou jízdou. Tentokrát už se ale neděsím, k jeho řízení už jsem získala důvěru a vím, že jet pomaleji, nikdy se nikam nedostaneme. Silnice je místy tak úzká, že se podobá spíš cyklostezce, a když se na nás z protisměru vyřítí autobus, jen sotva se mi chce věřit, že se nejednalo o kouzelný autobus z Harryho Pottera. Jestli to nebyl on, je mi naprostou záhadou, jak jsme se mu vlastně vyhnuli. Cestou nás zastavují nějací místní, co se celí zmrzlí choulí u silnice, a když padre přibrzdí, velmi vděčně naskakují na korbu našeho auta, což je tu jeden z nejběžnějších způsobů cestování. Jen těžko jsem se mohla zbavit pocitu, že jedu do nějaké pohádkové země, která se ukrývá v jiné realitě, za třináctero mosty… Ten pocit se mi potvrdil, ale život tu bohužel úplně jako v pohádce není a dobro ne vždy zvítězí nad zlem. Zrovna cestou do Quita s námi jela místní paní, která vyprávěla o tom, jak se jejímu příteli ztratil syn, a že už ho asi nikdy nenajdou. Padre mi pak vyprávěl, že v Ekvádoru to bohužel není až tak neobvyklé. Simiatug je relativně bezpečný, ale ve větších městech řádí gangy a klidně se může stát, že vaše dítě někdo ukradne, aby prodal jeho orgány na černém trhu, nebo v jeho mrtvém těle mohl pašovat drogy. Potřesu hlavou, abych se zbavila znepokojivých myšlenek, a po dalších asi patnácti minutách jízdy se ocitáme na horské kamenité cestě, plné všelijakých děr a výmolů. Lesy vystřídají hladké kopce s nízkou suchou trávou, protože jsme tak vysoko, že už tu nic jiného neroste. Pak se dostaneme ještě dál do hor, kde po jedné straně cesty stoupá strmá stěna skály a na druhé padá dolů strmý sráz…
________
*padre – katolický kněz

Není to tu úplně jednoduché

(z dopisu dobrovolnice Renaty, která v současné době pracuje v oblasti ekvádorské Amazonie)

„Před odjezdem mi říkali, že bych měla být vyslaná do hor nebo na pobřeží, ale do pralesa ne, protože tam jsou náročnější podmínky a dobrovolníky z jiných zemí tam neposílají. A kde jsem skončila…? No samozřejmě že v pralese. Byla jsem vyslána do Wasak’entsy, osady v amazonském pralese. Nejbližší městečko je vzdáleno asi 15 minut letu malým letadýlkem nebo několik hodin chůze. Život je tu odlišný i pro Ekvádorce, natož pak pro mě. Máme to tu trošku náročnější s časem, elektřinou i internetem a signál samozřejmě žádný.

Španělština nám úplně nestačí, protože místní lidé mluví jazykem achuar, který je naprosto odlišný od ostatních jazyků. Až se zlepším ve španělštině, plánuji přihodit něco z achuaru. A co tu vůbec dělám? Působím na střední škole a na dívčím internátě. Doprovázíme holky při všem, co dělají. Ať už studují, pracují, sportují…

Domorodí obyvatelé Amazonie

Střed Světa
Menu