Zambie 

  • Je desetkrát větší než Česká republika.
  • Má 1,5 x více obyvatel.
  • Je zde jeden ze sedmi divů světa a jedno z nejkrásnějších pěších safari, je zde přes deset národních parků s jednou z nejpočetnějších populací slonů v Africe.
  • Území dnešní Zambie bylo osídleno již před tisíci lety různými etnickými skupinami, zejména bantuskými kmeny, které sem migrovaly kolem 4. st. n. l.
  • Od druhé polovině 19. století byla Zambie pod britským vlivem, po letech bojů za nezávislost získala 24. října 1964 samostatnost. Nyní je Zambie demokratická.
  • Leží v tropickém podnebném pásmu, ale díky své nadmořské výšce má mírnější klima než jiné africké země poblíž rovníku.
  • Řeka Zambezi protékající Zambií, Angolou a Mosambikem je hlavním vodním zdrojem a ovlivňuje místní ekosystémy i ekonomiku.
  • Zambie je jedním z největších světových producentů mědi, která je hlavním zdrojem příjmů země.
  • Byla zde nalezena nejstarší lidská fosílie (lebka) stará 200 tisíc let.

HUDBA

Zambijská hymna „Stand and Sing of Zambia, Proud and Free“ byla přijata při získání nezávislosti v roce 1964. Je založena na melodii písně „God Bless Africa“ (Nkosi Sikelel’ iAfrika), která je populární i v jiných afrických zemích. Hymna oslavuje jednotu, svobodu a hrdost národa.
Státní vlajka Zambie má zelené pole symbolizující přírodní bohatství, zatímco oranžový orel v pravém rohu představuje svobodu a schopnost překonávat překážky. Červená barva odkazuje na boj za nezávislost, černá symbolizuje africké obyvatelstvo a oranžová nerostné bohatství země.

OBYDLÍ

Na venkově jsou běžné tradiční kruhové chýše s hliněnými stěnami a střechou z trávy nebo palmových listů. Jsou levné, odolné vůči horku a snadno opravitelné. Ve městech, jako je Lusaka nebo Ndola, se již nacházejí moderní cihlové domy, bytové komplexy i luxusní vily pro bohatší obyvatele. Kvůli rychlé urbanizaci však roste počet slumů, kde lidé žijí v provizorních obydlích bez základní infrastruktury. Tradiční i moderní domy často obsahují verandu, která slouží k odpočinku a společenskému životu.

ZAJÍMAVOSTI

Zambie je vnitrozemský stát v jižní Africe, známý svou bohatou kulturou a přírodními krásami. Před získáním nezávislosti v roce 1964 byla britskou kolonií známou jako Severní Rhodesie. Dnes je Zambie prezidentskou republikou, kde vedle moderní vlády stále existuje více než 280 tradičních náčelníků, kteří hrají důležitou roli v místních komunitách.

Zambie je také známá svou bohatou biodiverzitou a množstvím národních parků. Například Národní park South Luangwa je považován za jedno z nejlepších míst pro pěší safari na světě a nabízí návštěvníkům možnost pozorovat divokou zvěř v jejich přirozeném prostředí.
Mezi nejvýznamnější patří tzv. velká pětka – slon africký, lev, leopard, buvol a nosorožec, přestože populace nosorožců byla v minulosti vážně ohrožena pytláctvím. Zambie je také známá vysokým počtem hrochů a krokodýlů nilských, kteří obývají řeky, zejména Luangwu a Zambezi.
Jedním z unikátních zvířecích fenoménů v Zambii je největší migrace netopýrů na světě, kdy každoročně přilétá více než 10 milionů kaloňů palmových do bažinaté oblasti Kasanka. Další fascinující migrací je přesun antilop losích a pakoní, které se pohybují mezi národními parky v závislosti na ročním období.

Jedním z nejvýznamnějších přírodních úkazů Zambie jsou Viktoriiny vodopády, které se nacházejí na hranici se Zimbabwe. Tyto vodopády, místně nazývané „Mosi-oa-Tunya“ neboli „Kouř, který hřmí“, jsou široké přes 2 kilometry a dosahují výšky 103 metrů. Jsou považovány za jeden ze sedmi přírodních divů světa a jsou zapsány na seznamu světového dědictví UNESCO.

Pro české cestovatele je Zambie zajímavá i díky odkazu cestovatele Emila Holuba, který v 19. století oblast Viktoriiných vodopádů prozkoumal a vytvořil jejich první detailní mapu. Jeho socha dnes stojí ve městě Livingstone, pojmenovaném po skotském misionáři Davidu Livingstonovi, který vodopády „objevil“ pro evropský svět.

Zambie je domovem více než 70 etnických skupin, z nichž každá má svůj vlastní jazyk a kulturní tradice. Přestože je angličtina oficiálním jazykem, v zemi se hovoří více než 70 jazyky. Například jazyk lozi má nejméně 40 různých slov pro označení ženy, přičemž každé slovo odráží specifické sociální postavení či další charakteristiky.

Zambijské umění je hluboce zakořeněné v tradičních kulturách místních etnických skupin a často odráží duchovní a historické motivy. Mezi nejznámější formy patří dřevořezba, keramika a košíkářství, které se předávají z generace na generaci. Umělci často vytvářejí masky používané při rituálních tancích a slavnostech, jako je například tradiční obřad Kuomboka kmene Lozi. Moderní zambijské umění se rozvíjí v městských galeriích, kde se mísí tradiční prvky s moderními technikami malby a sochařství. Významným centrem současného umění je město Lusaka.

Viktoriiny vodopády

Národní park South Luangwa

ZAMBIJSKÁ KUCHYNĚ

Nedali byste si zambijskou specialitu?

Citujeme Pavla Šubu, našeho zambijského dobrovolníka:

Poslední zajímavý zážitek s jídlem byl opět u oběda u stolu s našimi vychovatelkami. Tentokrát hned na začátek řeknu, že i když už mě začínaly cukat ruce, zachoval jsem chladnou hlavu, i přes 35° teplo a nenechal se přesvědčit k pravděpodobně unikátnímu labužnickému prožitku, který spočíval v jezení vařených slepičích pařátů.Nevím teda do jaké míry můj rezistentní přístup byl způsoben chladnou hlavou, ale po představě, po čem ty slepice chodí, a že v tom pařátu nebude ani maso, jsem těžko hledal motivaci ho ochutnat. Ani myšlenka na to, jaké to asi je, křoupat kůstky s chrupkama a drápy slepičího pařátu mě nepřesvědčila. A představa dětských ručiček s dlouhými nehty můj negativní postoj jen podpořila. Nakonec se ještě podělím o to, co jsem vypozoroval v souvislosti s jezením kuřecího pařátu: klidně ukousněte všechny prsty naráz, ale pak počítejte, abyste vyplivli odpovídající počet drápků, ty se nejí.

(Foto: zambijskou lahůdku si vyzkoušeli i na ZŠ a MŠ Chomutov 🙂

 

Hlavní jídlo je NSHIMA (ŠIMA) – bílá hodně tuhá kaše z kukuřičné mouky. To se jí pořád – kdo neměl nshimu, jako by nejedl! Na druhou stranu, mimo to, že je to hlavní jídlo, tak je to pro chudé často jediné jídlo za den. Většinou k tomu bývá ještě zelenina, což jsou uvařené dýňové listy a nakrájené na kousky a rajčatová omáčka. Zambijci jsou na svou nshimu pyšní a vydávají ji za typické jídlo, které musíte jako cizinec ochutnat (a nejlépe jíst jako oni každý den 😉 ) Nshima se tradičně jí rukama, což je v Zambii považováno za kulturní normu.

 

 

  • Další gastronomickou specialitou jsou smažená kuřecí střeva – samozřejmě vyčištěná – pokud člověk neví, že je to střevo, tak si bude pravděpodobně myslet, že jí smaženou kuřecí kůži s trochu divnou chutí.
  • Jinou část jídelníčku tvoří katapily – sušené býložravé housenky, pěkně velké – které se opražili do křupava a jsou náramnou pochotkou. Jejich chuť je velmi výrazná, proto pro začátečníky doporučuji je nejíst samotné, ale např. se shimou nebo rýží.
  • Zajímavé jsou i malé smažené rybičky – kapenty, které je také lepší jíst se shimou, protože chuť je podobně výrazná jako u housenek.
  • A nakonec se ještě zmíním o okřídlených velkých mravencích, kteří jsou prý delikatesou. Ty jsem bohužel neměl přiležitost ochutnat, ale viděl jsem jak je děti chytají: vyslečou si tričko, začnou pobíhat a mávat tryčkem kolem sebe, někdy ho i po tom mravenci hodí a někdy u toho i křičí, zřejmě radostí, že uzemnily poletujícího mravence. Někteří je potom dávají do krabičky s vodou a jiní je sbírají do sáčku.

Na venkově se většinou vaří na dřevěném uhlí a jako ohniště používají třeba disky z kol od auta. Dovnitř se dají 3 až 4 větší kameny, na kterých potom stojí hrnec a do zbývajícího prostoru se nasype dřevěné uhlí. Velké množství shimy mohou vařit jen zdatní jedinci, protože je to docela dřina a taky se člověk u toho pěkně zahřeje. Ale slovy tamější kuchařky: „dá se na to zvyknout”.

Nicméně i v Zambii se jí „normální“ jídla, která jsou nejčastějšími pokrmy dobrovolníků a odpůrců hmyzu.

Tyto možnosti jsou však pouze pro bohatší, kam se řadí i dobrovolníci z Evropy, pro místní jsou velmi omezené:
a. Vařená vajíčka b. Míchaná vajíčka c. Vařené fazole d. Vařené brambory e. Těstoviny f. Africký kabanos g. „Sójové maso“ h. Kuře (smažené, pečené) i. Hovězí maso (asi vařené).
Podle svědectví dobrovolníků milují zambijské děti a mládež  těstoviny (nedělní večeře pro dívky na internátu, těstoviny s klobásou, byly nejoblíbenějším jídlem týdne).

DALŠÍ ZAMBIJSKÉ LAHŮDKY

SLOVNÍČEK

Nejde vám angličtina? Zkuste jeden ze zambijských dialektů…
  • Jak se máš? Muli bwanji?
  • Dobře. Bwino.
  • Jak se jmenuješ? Ndiwe ndani zina?
  • Jmenuji se… Zinayanga ndine…
  • Kam jdeš? Uyenda kuti?
  • Děkuji. Zikomo.
  • Prosím. (Když něco chceš, ne jako odpověď na “děkuji”). Napapata.
  • Honem. Endisa.
  • Mám hlad. Nili na njala.
  • Mám tě rád. Nikukonda.
  • Co děláš? Uchita chani.
  • Pojď sem. Bwela cuno.
  • Běž pryč. Enda oku.

A tady je verze s africkou angličtinou 🙂

  • Ndiwe ndani…. wat z your name?
  • Zinayanga ndine pavel….. my name z pavel.
  • Nili bwino…. am fine.

PŘÍBĚHY ČESKÝCH DOBROVOLNÍKŮ V ZAMBII

V Zambii pomáhalo v rámci projektu Adopce nablízko přibližně deset českých dobrovolníků.
Podívejte se na videa, která na své službě natočili Pavel Šuba a Petra Svatoňová.

Zpěv a tanec k Zambijcům patří – video ukazuje tradiční tance ze soutěže středních škol.

Na tomto videu uvidíte taneční kreace typicky oblečených zambijských žen.

Zpěv a tanec k Zambijcům patří – video ukazuje tradiční tance ze soutěže středních škol.

Tato scénka je opět z akce, kterou pořádali mladí ve farnosti. Pokochat se můžete pohledem na vydařené výkony zdejších „tanečníků“. Elvis by záviděl…

Podívejme se pro změnu na to, jak může vypadat radost z příchodu nového dne….

Videoprezentace ze Zambie provádí promocí na konci 12. třídy. Škola je součástí City of Hope (jeden z projektů sester salesiánek). Zapomeňte na evropskou nudu a vážnost provázející podobné situace a nechte se unášet divokou africkou barevností a spontánností…

Dívka z Katonga

V Kasamě sestry Salesiánky zřídily střední školu pro dívky před pětadvaceti lety a internát téměř před pěti roky. Na každé střední škole v Zambii se platí školné, nejnižší poplatek je na státních, trochu více se platí na církevních a nejvíce na soukromých středních školách. Sestry Salesiánky braly úplně ty nejchudší dívky bez poplatků. Jednou z nich byla i Eunice (čti Junis), dívka z vesnice Katongo. Její maminka neuměla číst ani psát, Eunice byla první generací z jejich rodiny, která chodila do školy. Rozdíl mezi dívkami v uniformách není znát, ale například při hodině počítačů se rozdílné rodinné poměry projeví. Některé dívky měly doma počítač, televizi, spali na postelích. Jejich rodiče obvykle vystudovaly střední školu a nyní byly například úředníky, či učiteli. Eunice bydlela v hliněné chatrči se střechou z rákosu. Spala na rohoži a doma neměli elektřinu. I dostatek oblečení byl nedostupný luxus. Postel, počítač, televize nic takového u nich doma neexistovalo. V Zambii se stále učí „klasicky“ s pomocí zápisků, které si dělají děti při hodině a učebnic, které si mohou půjčit v knihovně. Kdo pilně studuje a má bystrou hlavu, překoná i tuto bariéru. Přesto velká propast dána výchovou v negramotném prostředí si nese své. Eunice měla daleko těžší se věci učit, trvalo jí to daleko déle a často ještě déle, aby pochopila význam toho co se učí.

Začátek nového termu (trimestru – školní rok je rozdělen na tři tříměsíční úseky, mezi kterými je vždy měsíc prázdnin) je vždy ve znamení drobné obměny ve složení dívek, které budou na internátu. Internát má omezenou kapacitu a je o něj veliký zájem. Pro rodiče je zárukou, že jejich dcera bude pilně studovat a najde případnou pomoc v látce, které nerozumí, čehož rodiče, často negramotní, nejsou schopni. Běžný život dívek mimo internát vypadá totiž tak, že jakmile přijdou ze školy, musí pomáhat s hospodářstvím a pracemi doma. Dokud je světlo jsou buď na poli, doma uklízí, vaří a obstarávají zvířata. Až večer při svitu svíčky po celodenní dřině se mohou věnovat studiu a dělat domácí úkoly. Proto je u rodičů o internát velký zájem, ale mohou takto většinou „postrádat“ pouze jedno dítě. Také si internát ale rodina dívek musí finančně dovolit, nebo být z daleka a velmi chudá. Naštěstí většina dívek, které jsou z větší dálky má v Kasamě příbuzné, proto když se na internát nedostanou, není to zdaleka taková tragédie.

Smrt zná v Zambii každý

Na začátku roku a zároveň prvního trimestru (školní rok začíná v Zambii v lednu), stále chyběla jedna dívka, s kterou se počítalo. Netrpěliví rodiče jiných dívek, které neměly takové štěstí se na internát dostat, se neustále chodili ptát, jak to s místem vypadá. Dívka, která doposud na internát nedorazila byla Tabita. Neměla otce a žila spolu s mladší sestrou pouze s matkou. Těsně před začátkem roku, jela její matka v autě. V Zambii jsou silnice často rovné a svádí k rychlé jízdě. Navíc většina Zambijců nejsou nijak zvlášť dobří řidiči. Matka Tabity měla autonehodu, při níž zemřela. Smrt v důsledku srážky chodce na silnici či nehody dvou aut je poměrně častým důvodem úmrtí v Zambii a sama jsem viděla mrtvolu ženy na silnici po havárii, když jsem jela autobusem. Na ten pohled nikdy nezapomenu. Tabita přišla na internát o čtrnáct dní později. Musela se přestěhovat k příbuzným v Lusace, zatímco její sestra se přestěhovala k jiným příbuzným. Příbuzné rodiny to takto dělají, dělí si děti. Byla jsem na návštěvě v zambijských rodinách a v žádné nechybělo dítě strýčka či tetičky, kteří zemřeli často také na AIDS. Tyto děti často dělají většinu domácích prací, jak jsem byla svědkem. Přesto možnost pro sirotky být v rodině, do které patří a nemuset se octnout na ulici, je pro situaci v Africe s vysokou předčasnou úmrtností vážně spása. Kdyby africká rodina neměla tak silnou pozici, na ulici by bylo dětí mnohem více. Co mě překvapilo a na co nejsem v Evropě vůbec zvyklá, jak je v Zambii smrt samozřejmostí. Tabita nijak nevyčnívala a nikdo ji nelitoval. Ostatní dívky jí podporovaly a soucítily s ní, což bylo o to silnější, jelikož každá, opravdu každá si nesla přímou zkušenost se smrtí někoho opravdu blízkého, ať už to byl jeden z rodičů či sourozenec.
To, jak Zambijci žijí v samozřejmosti smrti a jak s tím dokáží žít, bylo pro mě neuvěřitelné. Hlavně ta síla, kterou mají. Tím, že měli se smrtí tak osobní zkušenost, nedělalo pro ně překonat smrt blízkého snazší, bylo to pro ně stejně těžké, jako pro každého z nás. Současně bylo ale cítit nesmírnou soudržnost a podporu okolí, a myslím si, že asi to, že vlastně každý nese do jisté míry podobnou zkušenost jim dávalo sílu a dovolilo to překonat.

Petra Svatoňová – dobrovolnice

ZE ŽIVOTA V ZAMBII OBRAZEM

(Přehrává se automaticky či pomocí šipek)