V Ekvádoru je zcela běžné a oblíbené smlouvat, hlavně na trzích. Pro lidi je to tak trochu národní sport a když trochu nesmlouváte, může to působit až skoro urážlivě, že o jejich zboží nemáte dostatečný zájem. Na trzích také dostáváte zdarma různé ochutnávky a k nákupu vždy něco navíc, abyste se příště zase vrátili – tomuto způsobu jednání se zákazníkem se říká yapa.

Další hezké slovo, které u nás neexistuje, je minga – to je domorodý zvyk a znamená setkání domorodců z dané komunity za účelem, aby se něco spravilo, připravilo atd., zkrátka co je potřeba. Je to tedy nějaká společná činnost, na které spolupracují všichni, kdo můžou.

Domorodci mají také jeden velmi drsný zvyk. Jelikož v horách a odříznutých komunitách moc nefunguje nic jako policie, domorodci mají svá pravidla, jak v rámci komunit fungovat. Trest je tedy také komunitní a když někdo z dané komunity například krade nebo provádí nějaké věci, které by neměl, může ho potom komunita potrestat takzvaným castigo indígena – což je drsný trest, kdy ve studených horských podmínkách viníka odvezou někam, kde je voda (malé jezírko apod.), svážou ho, hodí do vody a mlátí kopřivami. Kopřivy se celkově využívají hojně, takže při mírnějších trestech se třeba jen dostane kopřivami několik ran na holou kůži.

 

Ekvádorci si velmi potrpí na různé slavnosti a pokud je k tomu příležitost, slavnosti protahují na několik dní až týdnů. Často kvůli tomu není škola (hlavně v domorodých oblastech). Mají své různé svátky, ale také velmi hojně slaví Vánoce, Velikonoce a také něco jako náš Masopust – Carnaval, kdy se místní převlékají do krojů, tančí se, pije a několik lidí si nabarví tvář načerno a pak dělají různé neplechy, ale taky musí poslouchat příkazy ostatních (něco jako hra na pána a otroka).

Na Silvestra se pouští lampiony přání a pálí ohně. Staví se různí panáci, něco jako u nás na čarodějnice. Je ale tradicí spálit nějaké své staré oblečení – aby si člověk do Nového roku nepřenášel to, co nechce. Také prý nosí štěstí mít v noci na Silvestra žluté spodní prádlo a jíst hroznové víno. Pokud budete chodit s batohem, přinese vám to do nového roku spoustu cestování.

I malé děti se učí tancovat…

…tady pak vidíte výsledek.

Ekvádorci tanec a hudbu milují, na videu níže trénují děti hudební vystoupení a mimo jiné i hru na panovu flétnu. 
Muž vpravo je tzv. padre – katolický kněz, který se stará o tamější komunitu ve vesničce Simiatug. Ekvádor je silně katolická země, věřících je kolem 90 %.

Slavení Velikonoc (konkrétně část zvaná Svatý týden) probíhá ve velkém stylu…

V ekvádorských Andách, lidé auta nemívají, a tak často využívají jako dopravní prostředek koně. Domácí zvířata jsou zdrojem obživy, slouží k přepravování nákladů a dávají vlnu. I malé děti je vodí na pastvu.

Měsíc není vidět jako u nás. Totiž není to srpek tvaru D a C, ale vidíme ho naležato – jako lodičku 🙂

Jazyky

V Ekvádoru se používá kromě španělštiny několik nářečí a dialektů. V horských oblastech kečuánština, v Amazonii domorodý jazyk shuar [šuar]. Například Ekvádor znamená španělsky Ecuador, kečuánsky je to Ikwayur a v jazyce shuar Ekuatur.

SLOVNÍČEK

KEČUÁNŠTINA ŠPANĚLŠTINA SHUAR
Alli shamushka [aži šamuška] = vítejte Bienvenidos [bjenvenydos] Shir taurme [šir taurme]
Yupaichani [jupajčany] = děkuji Gracias [gracijas] Yuminsajme [juminsajme]
Alli punlla [aži punža] = Dobrý den Buenos días [buenos dýjas] Tsawarumek [cavarumek]
Alli chishi [aži čiši] = Dobré odpoledne Buenas tardes [buenas tardes] Kintiameamek [kintijameamek]
Alli tuta [aži tuta] = Dobrý večer Buenas noches [buenas nočes] Ayameamek [ajameamek]

Lidová řemesla

Ekvádorci jsou zruční řemeslníci a nade vším vynikají překrásné látky s geometrickými pestře zbarvenými vzory.

  • Podívejte se, jak se vyrábí typický ekvádorský „klobouček“ i množství jeho variací….
  • domorodé látky…
    (jestlipak poznáte, jaká barva je v horách nejoblíbenější?)
  • a další výrobky jako třeba tašky, čepice ale i nádherně spletené copánky.

Oslavy patnáctin

V Ekvádoru se hodně slaví. Jedním ze zvyků, které v České republice neznáme, je pompézní oslava patnáctin. Je to vnímáno jako přechod z dětství do dospělosti (u nás má podobnou váhu maturita).

Zejména u dívek jde o velkolepou událost, která stojí nemalé peníze. Typická oslava vypadá tak, že se rodina, příbuzní a přátelé sejdou spolu s oslavencem v kostele na mši svaté a poté následuje hostina. Dívka si obléká krásné šaty, podobně elegantně jsou oblečení také hosté. Na mši k oltáři ji doprovází kavalír a družičky s družbou (kamarádi, spolužáci). V závěru mše svaté mohou rodiče předat své dceři boty na podpatku (jako symbol ženství) a kněz oslavenkyni požehná.

Rodiny, které jsou dobře finančně zajištěny, připraví hostinu obdobnou našim svatebním hostinám. Nechybí krásné dekorace, chutné jídlo, pití a hudba. Takováto hostina často začíná tanečním vystoupením oslavenkyně spolu s družičkami a družbou. Choreografii tance si připravují i několik týdnů dopředu. Poté panuje volná zábava. Přijít na hostinu hned po mši svaté (tedy s přesností Evropana) se nevyplatí. Host by čekal v prázdném sále. Oslavenkyně se musí nejprve připravit. Zábava tak začíná až k večeru a končí pozdě k ránu.

Skromnější oslavy se pak dějí v úzkém rodinném kruhu s pár přáteli a to buď v restauraci nebo domově oslavence. Ani v tomto případě ale nechybí krásné a slavnostní oblečení a pozvánka, podobná těm, jaké u nás rozdávají snoubenci.

Někteří mladí však slavit ve velkém nechtějí a raději si peníze, kterými by se zaplatila hostina, ponechají na cestování. Např. do sousední Kolumbie nebo Spojených států amerických.

Rodina

Rodina není brána pouze ve smyslu těch nejbližších, Ekvádorci udržují těsné kontakty také se širší rodinou. Panuje mezi nimi silná vazba a solidarita.

Společný oběd je zejména v menších městech a na venkově rodinnou záležitostí. Děti a žáci doma obědvají, jejich pracující rodiče se snaží oběda také účastnit. Ve velkých městech jako je Quito nebo Guayaquil se však tato tradice vytrácí a pracující rodiče mnohem častěji obědvají v restauracích nebo na pracovišti.

Rodiny se o nedělích rády procházejí po parcích, plážích nebo obchodních domech. Často také chodí navštěvovat své příbuzné.

Zvyk nepracovat v neděli se v Ekvádoru stále drží (vyjma nemocnic, hotelů a restauračních zařízení, či prací na směny), byť se stále častěji objevují obchody, které otevřeno mají.

O prázdninách se rodiče vydávají s dětmi za příbuznými do jiných části Ekvádoru, na pláž, do hor, do měst, aj.

Mnozí rodiče jsou ochotni podstoupit pro svoje děti řadu obětí. Například při přihlašování na základní či střední školu je omezená kapacita přijímaných studentů. O některé školy (často soukromé, které mnohdy nabízí oproti státním školám kvalitnější vzdělání) je takový zájem, že si rodiče musí vyzvednout pořadové číslo. Někteří rodiče jsou ochotni doslova spát před školou, aby se na ně pořadové číslo dostalo.

Ve městě převládá trend dvou dětí, na venkově jsou typické početnější rodiny. V některých oblastech (často mezi domorodci v Amazonii) není výjimečné, že muž měl poměr s více ženami, a tak jeho děti vyrůstají pouze s matkou nebo s nevlastním otcem a mají spoustu nevlastních sourozenců (klidně až 15!).

Čeští dobrovolníci pomáhají

Minulý rok pomáhala v Ekvádoru – v horské vesničce Simiatug – česká dobrovolnice Eliška Obermajerová. S místními prožívala jejich radosti, ale i velké starosti a na základě jednoho pohnutého životního příběhu založila Fond solidarity, o kterém píše: „Jeho účelem je podporovat další rodiny, které se mohou ocitnout v podobné situaci jako rodina Nildy. Fond je zaměřen na pomoc těm nejchudším dětem a rodinám ve vesnici Simiatug a jeho 38 přilehlých komunitách, které se nacházejí více než 3000–4000 metrů nad mořem v ekvádorských Andách. Této oblasti přísluší téměř 12 tisíc domorodých Kečuů, z čehož převážná většina žije v obrovské chudobě a velmi drsných životních podmínkách. Úroveň vzdělání je velmi nízká, lidé žijí převážně z toho, co vypěstují a jedním z největších problémů je pro ně najít stálou práci. Přestože je Ekvádor rovníková země, počasí je tady v horách velmi nehostinné, teplota se pohybuje kolem 12 stupňů a velkou část roku se tu vše ztrácí v mlhách, ačkoli s místním létem pak přijde doba silného větru, ostrého slunce, sucha a prachu.“

Níže přinášíme příběh Nildy – bojovnice, která Elišku inspirovala k další pomoci chudým Ekvádorcům. Z fondu Solidarity se mimo jiné podařilo pořídit chudé rodině novou střechu na domek, koupit ovce rodině, která přišla o maminku, pořídit sprchy a karmu.

Příběh je delší, ale stojí za přečtení, přiblíží vám horské kraje Ekvádoru mnohem více, než jakýkoli turistický pobyt či informace od cestovek. Příběh je doplněn fotogalerií s popisky a i tam se můžete dozvědět mnohé ze života Ekvádorců.

Příběh Nildy – bojovnice

Nildě je 35 let a vyrůstala v krušných podmínkách, jak je tomu tady zvykem, v mnohočlenné rodině jako nejmladší ze šesti sourozenců. V dětství pomáhala na poli a se zvířaty, do školy ji rodiče nepustili ze strachu, že když se naučí psát, bude si akorát dopisovat s kluky a někam za nimi uteče. Teprve v prvních letech dospělosti, kdy se jí poprvé podařilo sehnat nějakou práci, se poprvé seznámila se spodním prádlem a naučila se chodit normálních v botách, jako malá i v zimě běhala bosky (jen na pole se chodilo v holinách). Postupem času se také rozhodla, že se chce naučit číst a psát a přihlásila se do víkendové školy pro dospělé. Se svou maminkou se nepohodly kvůli její volbě manžela, který byl také z chudých poměrů a nemohl Nildě zajistit lepší budoucnost. Nilda má s Williamem čtyři dcery, té nejmladší je pět let. Před pár lety na tom byli jako rodina opravdu špatně a neměli co jíst. V té době Nildu podpořila jedna z místních jeptišek a zaplatila ji sterilizaci, aby už Nilda nemohla mít další děti – umřely by asi hlady. V té době její manžel (jako skoro všichni místní muži) hodně pil a dělal  problémy.  Nilda už byla rozhodnutá, že manželství ukončí. Na poslední chvíli si její muž uvědomil, o co vše by přišel, a začal se snažit a změnil se. Nilda byla v té době z nouze donucená jít krást brambory do skladu své maminky, která ji nechtěla podpořit, a pak se tím dlouho trápila. Udělala to ale jen proto, aby měly její děti co jíst.

PRÁCE
Její osud se změnil asi před rokem a půl, kdy ji nalezl padre Jorge (padre = katolický kněz) prodávat toaletní papír před veřejnými záchodky na tržišti. Dal se s ní do řeči a nakonec ji nabídl práci pro komunitu na poloviční úvazek. To je pro místní lidi téměř zázrak, protože sehnat práci je ten největší problém, se kterým tam všichni zápolí. Navíc stálá a dobrá práce!
Nilda se naučila spousty nových věcí: například jíst ovoce a zeleninu a vařit i jiné věci než jen rýži, fazole a kukuřici. Také se naučila nemýt si tělo a vlasy drastickým mýdlem na praní, ale používat šampon. Zjistila, že když si vlasy ostříháte, tak nejen že vám dorostou, ale dokonce jim to prospěje a obnoví se (maminka ji učila, že ustříhnuté vlasy už nikdy nedorostou!). A každý den se učila spoustu dalších a dalších drobností. Co ale nejvíce obdivuji? Přes její těžký osud a problémy, se kterými se v životě poprala, si neztratila svůj pozitivní přístup, velikou pracovitost, smysl pro spravedlnost a především obrovskou VDĚČNOST. Potkávala jsem tam spoustu žen s těžkými osudy, ale v těžkých podmínkách a veliké konkurenci v hledání práce často zatrpklé, závistivé a nevraživé. Nilda ale neustále všem připomínala, že je být za co vděčný, že je potřeba ocenit, co mají a být rádi, že není hůř. Svou strastiplnou minulost zkrátka nezapomněla, ale proměnila ji ve vděčnost.


Nilda s dětmi a s Eliškou

TĚŽKÝ ŽIVOT ŽEN

Ale život není procházkou růžovým sadem, o tom jsem se přesvědčila jednoho dne, kdy jsem ji konečně po dlouhém plánování mohla navštívit. Zprvu jsme šly spolu na trh a Nilda nakoupila zásoby zeleniny a ovoce na týden pro celou šestičlennou rodinu. Pomohla jsem jí, s čím se dalo, ale neměla jsem s sebou svůj šátek, jen malý batůžek, který už byl beztak plný dobrot, co jsem pro ně nesla. A pak nás čekal asi půl hodinový výšlap do prudkého kopce s náloží, kterou bych já osobně určitě neunesla. Celou cestu jsem přemýšlela, jak je možné, že se s tím dře žena, místo aby pomohl manžel. Nakonec jsem se Nildy zeptala a k mému obrovskému smutku jsem se dozvěděla, že to je prostě tady normální. Že ve většině rodin zkrátka ženy dřou a muži se opíjí. A nebo pracují daleko, takže domácí dřina stejně zůstane na ženách a dětech. Anebo zkrátka odejdou… přemýšlela jsem nad tím, že opravdu nejčastěji potkávám pouze ženy s těžkými náklady naloženými na zádech v jejich chalinas – místních vlněných šátcích, které slouží proti zimě, slunci, i pro přepravu věcí. O chvilku později jsem se o tom opět přesvědčila, když Nilda pomáhala sousedce poslední úsek s tak obrovským a těžkým pytlem, že jsem nechápala, jak ho vůbec dokázaly uzvednout.
V poslední části, kdy už byl domeček téměř na dohled, nás čekal nejstrmější úsek a Nilda zavolala své dcery na pomoc. Chvilku křičela do prázdna, ale nakonec přeci jen přiběhly. Každá dostala malou část nákupu a společnými silami jsme se vyškrábaly až nahoru na kopec, mezi krásné zelené pole ječmenu, do domečku se slepicemi, ovečkami a třemi pejsky. Na místní poměry je Nildy domeček hezký, byť poměry jsou velmi skrovné a dvě postele na šest lidí mě stále ještě lehce vyvádějí z míry… Šly jsme na noc zahnat ovečky z pastvy do ohrádky a pak jsme se vrhly na vaření večeře. Nilda mi chtěla ukázat, jak jedí oni. Vytáhla tedy sáček sušených habas – místního druhu masitých vydatných fazolí a dala mi je za úkol pražit. Trvalo to opravdu dlouho a nakonec se musely hodně rychle sníst – rychle sloupnout slupku a rozkousat. Chuť byla výborná, ale pražené fazole jsou jen pro hodně dobré zuby, jsou totiž tvrdé jak beton. Nilda se jala vařit polévku a nechala mě, ať jdeme s holkami na chvilku ven. Tam jsme si hrály, zobaly pražené fazole, přiběhly i děti sousedů, které mě znají z hodin angličtiny. Holky mi upletly krásný cop a pak už byla taková zima, že jsme se šly alespoň před větrem schovat dovnitř. Nakonec se vrátil i tatínek, který se byl zúčastnit sousedské mingy – totiž sešlosti, kde se schází na pomoc všichni sousedé, například pomoci sklidit pole, něco opravit, přepravit apod., a také přišel jeho bratr. K večeři byla na mou počest slepičí polévka, kukuřice a fazole habas, tentokrát vařené. Atmosféra u jídla byla příjemně rodinná, jen jsem opět trpěla, když jsem viděla, jak kolem všech pro změnu skáče Nilda. Ráda bych jí pomohla, ale jako návštěvu mě nenechala. Přemýšlela jsem, jak to vše zvládá – být jedinou pracující hlavou rodiny, starat se o děti, o pole, slepice, ovečky… Došla jsem k závěru, že Nilda je zkrátka bojovnice.

Ale další těžký boj měl teprve přijít…

VÁŽNÁ NEHODA
„Je pondělí sedmého prosince, před chvílí jsem se vrátila z nedaleké komunity Cocha Colorada, kam docházím učit angličtinu, a spolu s dalšími dobrovolníky a kněžími z naší komunity jsme právě společně poobědvali. Všichni už se někam rozutekli a já opatrně přistupuji k Nildě, co pro nás vaří, a ptám se, jak se jí daří. Zdvořile odpovídá, že dobře, takže odhazuji všechnu opatrnost stranou a na rovinu se ptám, jestli je její muž v pořádku a co se stalo. Minulý pátek jsem se totiž dozvěděla, že měl vážnou nehodu na motorce, byl v bezvědomí, ale leží se zraněními doma. Nilda nic neřekla a chodila do práce, nejspíš ze strachu, že o ni přijde, a po nocích se starala o manžela sama. Až po pár dnech se to k nám nějak doneslo od dětí. Padre Jorge za ní hned šel, o všem spolu mluvili a poslal je do nemocnice. Půjčil jim nějaké peníze, aby měli na cestu a alespoň základní lékařskou péči. Když jsem se to dozvěděla, dost mě zasáhla jinakost našich světů.Vzpomněla jsem si na svou vlastní nehodu, kde jsem i při drobném zranění byla podrobena důkladnému vyšetření a byla odvezena do nemocnice sanitkou. Ještě více se mnou zacloumalo, když pak v neděli přišly místo Nildy vařit s námi náš pravidelný oběd pro chudé stařečky její dcery.

CO SE STALO
Vyčkávám tedy odpověď se sevřeným žaludkem a doufám, že jedna z mála místních úplných rodin úplná zůstane. Nejdříve mi NiIda říká, že je to lepší … potom dodává, že je na tom sice špatně, ale že přeci jen se to zlepšilo, že o víkendu byli v Guarandě v nemocnici. Nabízím jí pomoc a ptám se, proč nám něco neřekla, že bychom ji pomohli hned. Propuká v pláč: ,,Eli, tak jsem trpěla,” říká. ,,Jenže jsem se bála, že přijdu o práci. Tak hrozně jsem se bála.A co by pak dělaly moje dcery? Neměly bychom co jíst. Když můj muž teď nemůže pracovat. Měla jsem takový strach … Navíc na lékaře nemáme peníze.Všechno je to hrozně drahé…” . Utěšuji jí a ptám se, co bych pro ni mohla udělat. Domlouváme se, že se jí příští víkend, až pojedou znovu do nemocnice, postarám o děti. Ten víkend, co byly samy doma, holky jedly jen praženou kukuřici – udělaly si z ní popcorn. A prý se doma samy bály. Slibuj u jí, že můžou být celý příští víkend s námi. Postupně se také dovídám, co se vlastně stalo.

Kolem sedmé hodiny večer, což už je tady tma, se její muž vracel z práce na motorce a v zatáčce v proti­směru vyjela dodávka s opilým řidičem. Srazil ho a odjel. Ležel sám ve tmě, v bezvědomí, celý pomlácený a k jeho nesmírnému štěstí ho našel někdo, kdo ho zrovna znal. Myslel si ale, že je mrtvý, a s touto informa­cí volal Nildě. Když celá vyděšená a rozklepaná přijela, sundali mu helmu a začali ho nakládat do půjčeného auta, někdo z přítomných zjistil, že mu tluče srdce. Odvezli ho tedy domů, kde ho ošetřili a někdy nad ránem prý přišel k sobě a začal také cítit bolest. Jenže Nilda, celá vyděšená, že by mohla přijít o práci, nic neřekla a dál chodila pracovat … Zatímco mi vypráví ten hrůzostrašný příběh a naříká, že neví, od koho si teď má půjčit a jak to vůbec kdy může splatit, rodí se mi v hlavě nápad, jak jí pomoci. Pevně věřím, že po přečtení tohoto příběhu už není jen v mé hlavě.

KONEC DOBRÝ, VŠECHNO DOBRÉ
Konec příběhu znáte. Elišce se podařilo příběh Nildy zmedializovat, zorganizovat sbírku a vybrat peníze potřebné na operaci. Tatínka se podařilo zachránit a mohl se vrátit ke své rodině. Navíc fond stále pomáhá těm, kteří to opravdu potřebují.

Pokud vás zajímají další příběhy dobrovolníků nebo informace o dobrovolnické službě, můžete se podívat na www.adopcenablizko.cz na sekci dopisy, kde je možné zvolit si zemi či jméno dobrovolníka, a přečíst si jeho dopisy. Všechny dopisy od Elišky naleznete zde.

ŽIVOT V HORÁCH OBRAZEM

Zajímavé články

Kde přišel Charles Darwin na tajemství evoluce?

Pravděpodobně se tak stalo na souostroví Galapágy, izolovaném od ostatního světa. Tam nasbíral všechen možný materiál, jaký si jen mladý přírodovědec může přát
a díky tomuto pobytu vznikla jeho slavná evoluční teorie…
Článek je k dispozici i v audio verzi.

Práce na banánových plantážích je neskutečná a špatně placená dřina

„Dnes máme úkol 820 beden, až to uděláme, jdem domů“, vysvětluje Luis, zatímco Douglas pobíhá od stromu ke stromu a přeměřuje banány kalibrátorem, zda už splňují normu pro sklizeň. „Já vstávám ve tři ráno, vstává se mnou i moje seňora, aby mi udělala oběd s sebou“, zastavil se vedle mě Douglas a zapálil si nabízenou cigaretu….

Může fungovat společnost bez peněz?

Impérium Inků bylo bohaté na potraviny, látky, zlato i koku; architekti navrhovali a stavěli dokonalé a promyšlené stavby. O to podivnější je, že tato říše vůbec neznala peníze. A dokonce ani neměla žádná tržiště a neznala obchod. Jak je možné, že kultura, která porušovala údajně neporušitelné ekonomické zákony, dokázala prosperovat tak dlouho?….

Stane se Quinoa „vesmírnou superporavinou“?

Takzvaných superpotravin je dnes plný internet. Zatímco v některých případech jde jen o módní nálepku pro zvýšení prodeje výrobků, quinoa si dané označení do určité míry zaslouží. Její domovinou jsou horské oblasti jižní Ameriky. Jde o zrníčka rostliny, která se jmenuje merlík chilský a která po staletí patřila společně s bramborami mezi základní potraviny obyvatel And…

Čeští vědci v Ekvádoru otevřou základnu, chtějí bojovat proti odlesňování

Čeští vědci budou mít od jara vědeckou stanici v Ekvádoru. Na místě už působí nezisková organizace Forest.ink, která se mimo jiné zabývá výkupem pozemků od místních vlastníků a brání tak prodeji půdy těžařům. Čeští badatelé tak chtějí bojovat proti odlesňování Amazonie…

Bojujeme i za vás, vzkazuje do Česka indián, který chrání deštný prales

Manari Ushigua je náčelníkem amazonského kmene, kterému v džungli devastované těžbou ropy hrozí vymření. Zhyne-li prales, zhynete i vy, varuje v exkluzivním rozhovoru pro magazín Víkend MF DNES ekvádorský indián.
Vyhrožují mu, zkoušejí ho uplatit. Indiánský náčelník Manari Ushigua odmítá ustoupit. Mocné ropné firmy prostě nesmějí těžit na území, které v pralese odjakživa patří kmeni Sápara. „Pokud by k tomu došlo, mé lidi to odsoudí ke genocidě,“ říká…

Umění z Ekvádoru v Terezíně

Díla ekvádorské umělkyně českého původu byla vystavena v Terezíně, kde ji věznili. Přežila Terezín i Osvětim. V koncentračním táboře přivedla na svět dceru, ta ale krátce po porodu zemřela. Nyní jsou díla Trude Sojky, ekvádorské sochařky a malířky s českými kořeny, k vidění v Terezíně. Výstava dostala příznačný název Holocaust a mateřství…

Nejkrásnější místa v Ekvádoru

Svojí velikostí patří Ekvádor v porovnání s ostatními jihoamerickými státy mezi trpaslíky. Rozmanitostí své přírody však jen stěží hledá na celém světě konkurenta. Posuďte sami. Během půldenní cesty po Ekvádoru můžete projet několik zcela odlišných světů…

Menu