Pracovní listy 1. stupeň – ukázka

Pracovní listy 2. stupeň – ukázka

Pracovní listy SŠ – ukázka

MINIPŘÍBĚHY Z DOBROVOLNÉ SLUŽBY

Hra na chucky

Jako každé odpoledne jsem i dnes otevřela svoji hračkárnu. Nejdříve přišly děti, které chodí každý den. Nejprve začali vyhazovat všechno plyšové hračky z beden a potom chtěli hrát dostihy. Je zvláštní, že je to tak složitá hra, mnohdy i pro dospělé a tyhle děti ji zbožňují. Po nějaké době je to omrzelo a tak jsme změnily hru. Budeme hrát na panenku Chucky. Hra spočívala v tom, že si Cristian, ten nejživější, vlezl do jedné bedny a zavřel ji za sebou. My jsem si polehali po různých koutech hračkárny a dělali mrtvé. On se pak probudil a z hrozným křikem se na nás vrhl, ale nečekal, že jsem na něho připraveni a všichni jsme na něho naskákali, chudák se tolik vylekal a pak se tak smál, že se počůral. Tak to byla naše hra na Chucky, zajímavé, že už ji pak nikdy nechtěl hrát.

Den pro rodinu

V březnu jsme připravovali s Lukášem den pro rodinu. Bylo to trochu  na rychlo, ale snažili jsme se. Připravili jsme jim neco jako pohádkový les, prostě stanoviště s úkoly, které měly splnit a za splněný úkol dostávali podpisy do startovací karty. Pír vymýšlení úkolů jsme si dala záležet, aby to bylo vtipné a hlavně ne jen tak lehké. Jsme si říkala, ať na to jen tak nezapomenou, ať se jim to líbí. Úkoly byly následující,nejprve se utvořily dvojičky, svázali se jim nohy a museli co nejrychleji doběhnout ke kapli, překážková dráha se židlemi a na houpačkách a klouzačce, slalom se lžící a s citrónem v puse, hod botou a to nejlepší na konec lovení bonbonů nejprve z vody a pak z mouky, na to jsem se vyžila nejvíce. No a co se nestalo…samozřejmě, že jsem to celé musela projít taky, jedna seňora se tak nadchla, že jsme utvořily dvojičku a celou tu stezku odvahy jsme prošly taky, hlavně poslední disciplínu s bonbony jsem si fakt užila.

Jak jsem začal hrát fotbal

Po prvních měsících v Mexiku jsem nabila dojmu, že Mexičani nedělají skoro nic jiného než, že hrajou fotbal. Že Mexické děti neznají jinou hru než fotbal. V jednom z prvních mailů jsem psala, že po tomhle roce buď už fotbal nebudu chtít vidět a nebo si ho zamiluju. Tak se stalo to druhé. Po té dlouhé době, kdy mě všechny místní děti jednoduchou kličkou oběhly a vzaly mi balón, když všechny holky, mnohem mladší než já odkoply balon přes celé hřiště, jsem si řekla, že na tom asi neco bude a že když už jsem v Mexiku, měla bych se neco pořádně mexického naučit. Tak od ledna hraju v ženském fotbalovém týmu,  a můžu klidně vyzvat moje malé kluky a už nevolají…s tou nehraju, to je ta česká,co neumí hrát fotbal. No přece nám nebudu dělat ostudu.

Jak jsme objevili lebku stepního vlka

V měsíci květnu jsme v naší oratoři pořádali setkání všech dětí z ads- Amigos de Domingo Savio. Klub pro děti po prvním svatém přijímání, které následují vzor Dominika Savia. Přijelo asi 60 dětí ze všech tří oratoří. Bylo nás plno, hráli jsme spoustu her, zpívali jsme a povídali. Vrcholem setkání byl výlet na horu kříže. Říkali mi, že cesta trvá tak hodinu a že se nemůžu ztratit, že moje děti tu cestu znají dobře. Cesta je moc hezká, šlapeš přes kameny, kaktusy a nejčastějším výkřikem je, pozor nesedni si na kaktus. Přes to všechno jsme se přece jen ztratili….ono odboč za tím zahnutým kaktusem může znamenat hodně, zvlášť, když je jich tam stopadesát na jednom místě. Tak jsem prostě odbočili špatně a najednou naše cílová hora kříže byla dost daleko. Museli jsme podniknout horolezecký výkon, abych se dostali, tak kam jsme chtěli. Vrcholem bylo, že při návratu, jsem se opět ztratili, jedni šli moc dopředu a druzí samýma šutry pochroumaní jim nestačili. Dost nás uklidnil jeden seňor, který říká….proč jdete tak roztahané, občas jsou tu kojoti a stepní vlci. A v tom jedno z dětí zvedne nějakou kost a říká neco jako tohle. Byla to lebka stepního vlka. Poshromáždili jsme se a utíkali pryč, ono přece jen v té naší posuti není moc bezpečno.