ZAJÍMAVOSTI

KULTURNÍ ROZDÍLY

Velká města se mění, ale na vesnicích stále platí patriarchát. Hlavní slovo má muž. Má na starosti stáda a ochranu vesnic, obstarává maso, žena se stará o děti, stavbu chýší, zásoby vody a ani s těžkou fyzickou prací jí nikdo nepomáhá. Jinak vnímají Keňané i vztah ke zvířatům a k životnímu prostředí a jinak vnímají i plynutí času a představu o budoucnosti, žijí pouze v přítomnosti. V tradičních masajských rodinách je stále zvykem, že muži a ženy jí odděleně – ženy totiž chystají jídlo a muži začínají jíst dřív, aby jim nevystydlo. Navíc muži řeší při obědě důležité věci a ženy se do toho nesmí plést. Zajímavostí je třeba i to, že pokud někoho pustíme sednout, bude to muž, ne žena jako u nás, i když i toto se začíná pomalu měnit.

Níže uvedené příběhy ilustrující rozdíly mezi kulturami napsali dobrovolníci, kteří v Keni pomáhali. Pokud by vás zajímaly jejich další zážitky, podívejte se na stránky adopce nablízko, které se věnují dobrovolnické službě, a kde také naleznete všechny další dopisy (nejen z Keni). Další info a fotogalerii naleznete i dole na této stránce.

Příběh 1 –SLUM JAKO DOMOV

Slum vypadá přesně jako známe z fotek a filmů – malé plechové boudy  a jen jedna malá místnost pro celou velkou rodinu. Uvnitř starý nábytek, jen někde byla postel. Hliněná podlaha, barel na vodu, misky na jídlo, necky na prádlo. Kolem špína, odpadky, zápach. Úzké uličky na zámku a přitom v noci nebezpečí života. To je skutečný domov našich chlapců z Langaty – devět z nich jsme navštívili přímo u nich doma. Ve slumu o velikosti jedné naší vesnice žije několik tisíc lidí. A přitom je to jen jeden z mnoha, které jsou v Nairobi. Jedna maminka vyprávěla, jak se bojí o své malé děti, když jde na spoustu hodin do práce – větší děti jsou přes školní rok ve škole, to malé dvouleté s jednoročním zůstávají samy doma… Ve slumu! Matky žijí s dětmi většinou samy. Otec zemřel, je neznámý nebo od rodiny odešel.
Markéta Peichlová, dobrovolnice v Keni

Příběh 2 – PROJEVY GENTLEMANSTVÍ

Je neděle a již se stalo tradicí, že chodíme se salesiánskými bratry za chlapci na ulici. Dneska se na fotbal obzvlášť těším. Není až takové horko a mám plno energie. S chlapci se sejdeme na obvyklém místě u řeky a vyrážíme směr hřiště nebo spíš směr plácek, na kterém se dá hrát fotbal. Chlapců přišlo habaděj. Tolik jsem jich tu ještě neviděla. Se starými známými se zdravím a vtipkuju, avšak jsou tu i nové tváře, tak se jdu seznámit. Svahilština mi ještě moc nejde, pozdravit ale zvládnu. Pak se domlouváme spíš rukama a nohama. Chlapci mi barvitě něco popisují. V tu chvíli mě fakt mrzí, že jim nerozumím. Myslím, že oni si to ani neuvědomují.
Protože dnes přišla fakt halda kluků, tak si fotbal nezahraju. Chci být aspoň užitečná a jdu s Johnem koupit chleba, kterým chlapcům po fotbálku dáváme na občerstvenou. Obchůdek je vzdálený tak 1 km, je to spíš taková večerka. Nakoupíme plný pytel toustových chlebů, které jsou zde nejlevnější. Hromada chlebů v pytli mě skoro přerostla. Byla jsem vděčná, že se mnou je John, který pytel vezme. No, jenže když jsem se rozhlídla okolo, tak už tam nebyl. V tu chvíli mi došlo, co znamená jiný kraj, jiný mrav v praxi. Tak jsem čapla pytel a šla zpět ke chlapcům. Cesta mi přišla nekonečně dlouhá. Náklad mi těžkl na ramenou. Uf, zaťala jsem zuby a cestu bez remcání dokončila.
V Keni má muž jinou roli než u nás. Je to hlava rodiny, který je velevážený a všechny práce udělá žena, nejen ty domácí, ale i veškeré silové (např. nosí vodu, nákupy, bomby na vaření). Není to ve všech rodinách, ale ve většině se tato tradice stále drží.
Po návratu do Česka jsem si uvědomila, jak konečně dokážu ocenit gentlemanství našich chlapců a mužů. Před svým keňským odjezdem jsem tyto milá gesta nedokázala ocenit, spíš mi přišla zbytečná. Nyní pociťuji velkou radost a vděčnost, když mi někdo podrží dveře, nabídne mi, že mi vezme tašku nebo batoh, pomůže mi do schodů s těžkým zavazadlem.

Nela Vicherková, dobrovolnice

Příběh 3 – ÚCTA K ŽIVOTU

Na začátku mé dobrovolnické služby jsem se divila názoru Keňanů, že zvířata jsou na  zabití a  následně v  lepším případě na snědení, jiný užitek v nich nevidí. A to platí jak o divokých ptácích, holátkách v hnízdech, tak o hroších, antilopách… Často jsem s  našimi chlapci diskutovala, co by se stalo, kdyby zabili všechny žáby na světě, nebo všechny ibisy. Byla to legrace a skutečně jsem si dětské otázky typu „proč“ (nezabít opici, nebo nechat toho nosorožíka letět…) náramně oblíbila. A až později, když jsem nahlédla do života lidí v Nairobi, jsem to pochopila. Jak je můžeme odsuzovat a chtít po nich, aby měli úctu ke zvířatům a přírodě, když sami neznají hodnotu lidského života a jeho váhu. Sami žijí v tak krutých podmínkách a ponížení. K nim samotným snad ani nikdo úctu neměl. Jak mohou dávat něco, co sami nezakoušejí. A tak jsem se jednou ocitla v sloním sirotčinci. Je to jedna z nejznámějších atrakcí, kde vláda „zachraňuje“ sloní sirotky v celém věkovém spektru, jejichž rodiče se stali oběťmi pytláků. Každý slon má své jméno, srdceryvný příběh s dosavadním šťastným koncem, který denně poslouchají stovky turistů. Ti zde nechávají tisíce za vstupné, vhazují ho do kasiček… Ten samý scénář naleznete v pár kilometrů vzdáleném zvířecím sirotčinci. A přitom téměř před branami naleznete lidské sirotky. Hladové, špinavé, ponížené, které kdekdo odežene klackem, zamumláním, gestem. Copak má člověk tak mizivou hodnotu a nezaslouží si ani ten kus chleba, který dostávají na svačinu dvě vypasené sviňky spokojeně se rochnící v blátě za branou svého výběhu, u nějž jsou vylepené fotografie z oslav jejich narozenin (dne nalezení), které každoročně oslavují zeleninovým dortem? Jak pak můžeme v dalších generacích budovat úctu k přírodě a vést je k tomu, aby ji chránily?

Z knihy dobrovolnice Jany Jeklové „Mezi dětmi ulice“

Příběh 4 – POLICAJT U ZKOUŠKY

Základní škola tu končí osmou třídou, ve které žáci skládají státní závěrečné zkoušky – mimochodem velmi důležité, protože na základě jejich výsledků se rozhodne, na jakou střední školu budou dále pokračovat. Státní zkouška zde má velice striktní a přísná pravidla. Na evropana to působí až stresujícím dojmem. Celá škola (včetně učitelů) se kompletně vyprázdní a uzavře. Přijede státní komisař se dvěma ozbrojenými policisty. Jeden policista sedí u hlavní brány do školy a jeden u dveří, ve které probíhá zkouška. Žáci jsou před vstupem do učebny poctivě prošacováni, jestli náhodou nemají nějaký tahák a následně jim komisař zadá test. Pokud chce jít někdo na záchod, je to možné pouze s doprovodem tak, aby se zamezilo vynášení informací.

Co dostávají ti nejúspěšnější za vzorné studium?
V naší kotlině dostávají děti knížky, míče a jiné sportovní náčiní. V Africe se však všechno podřizuje nejnutnějším potřebám chudých lidí, a tak děti z první třídy dostaly hrnky, premianti od druhé do osmé třídy sadu plastových talířů a ti nejlepší z nejlepších dostali plastový barevný kýbl. Inu nač rozdávat nepotřebné věci, když se nemáte z čeho najíst…

manželé Poulovi, dobrovolníci v Keni

Děti ve školce
Při vstupu do základní školy musí žáci prokázat, že už umí číst a psát. Musí do té doby umět anglicky, už ve školce nesmí mluvit svahilsky ani jejich kmenovým jazykem. Školka je ve slumu a rodiče za ní musí platit školné (i za uniformy). Školka začíná ráno v 8 hodin, žáci mají půl hodiny na příchod do školky. I ty nejmenší tříleté děti chodí do školky samy (hodně dlouhou cestou). Do 9 hodin spí na lavici (postýlky nemají), nesmí mluvit a nesmí si hrát. Kdo promluví nebo zlobí, čeká ho rákoska, brečet nahlas nesmíPoté se společně zpívají písně – svahilské i anglické, často spojené s pohybem. Písní je opravdu velké množství. Recitují se také úryvky z Bible, které si musí pamatovat a jsou z nich zkoušeni. Na konci této části je modlitba Otče nás ve svahilštině a angličtině.

Markéta Peichlová

SUCHO

Takto zachytil získávaní vody dobrovolník Josef Poula.

ZÍSKÁVÁNÍ VODY

Zdroje vody pro obyvatele i zvěř vysychají, odhad lidí, kteří musí dlouhodobě shánět vodní zdroje, se podle OSN zvýšil od února o milion Keňanů.
Důvodem současné katastrofy jsou zejména klimatické změny, které ale nejsou jediným faktorem. K extrémním suchům přispívá rostoucí počet obyvatel, změna složení půdy v důsledku zavlažování, kácení stromů za účelem získávání dřevěného uhlí atd.
Získat vodu stojí hodně práce, pokud tedy vůbec nějaká je, zabere často i několik hodin. K přepravě vody se používají plasové barely. Tato práce náleží ženám, které mají za obstarávání vody zodpovědnost, a nevyhne se ani  těhotným ženám.

Odkaz na působivé fotografie dokumentující dopad vražedného sucha na přírodu: Keňský horor obrazem

Keňa: Bůh je déšť

Odkaz na zajímavé video z produkce ČT pro II. stupeň ZŠ a SŠ
(nepřehrává se v obraze)

Jezero Turkana v severní Keni, na jehož vodě je životně závislých 500 000 lidí, se neustále zmenšuje. Na deště, které dříve přicházely pravidelně, se se změnami klimatu nelze spolehnout. Voda v jezeře ubývá, protože etiopská vláda vybudovala na jejím přítoku přehradu. Se snižující se hladinou jezera a srážkovými úhrny se lidem snižují i možnosti obživy.
(zdroj: ČT)

ODLESŇOVÁNÍ

 V Keni je zalesněno asi šest procent území a za posledních patnáct let se tato plocha zmenšila o celých pět procent. Odlesňování mají na svědomí zeména lidé, kteří pokácené stromy používají k výrobě dřevěného uhlí. Je to celkem výnosná práce, protože dřevěné uhlí je v Keni i v dalších afrických státech ve velké oblibě. Je výhřevné a levné a používá ho naprostá většina domácností jak na vaření tak i k topení.
Pálením stromů však dochází k nenávratné změně krajiny, která se časem může změnit v poušť a tamější obyvatelé připravit i o zbytky vody a stínu.

Převzato od Reflex.cz

Nmambara – stromy, jejichž dřevo nehoří. Zůstanou tak možná posledními stromy vůbec…

EGYPTSKÁ RÁNA V KENI

Keňa se každoročně potýká s obrovským náporem nenažraných vetřelců, která zničí podstatnou část úrody. Obrovské škody napchájí kupodivu tvorové velmi malí – druh kobylek zvaná sarančata. Přemnožená milionová mračna napadají jako egyptská rána úrodu farmářů a i velká pole spořádají za několik hodin. Účinná obrana proti nim nebyla dosud vynalezena a farmáři tak bojují, jak se dá. I ručně. Hmyz pochytají, dají do pytlů, usuší a rozdrtí plechovými barely. Poté tuto „směs“ používají jako výživné kvalitní krmivo pro svoje užitková zvířata. V jednom pytli jsou tisíce sarančat a dohromady váží několik kilogramů. Sarančata nejenže zničí úrodu lidem, ale velké škody způsobí i zvířatům, která přicházejí o zdroj obživy a hynou hlady.

Pomoci se snaží i některé státní organizace, které do postižených oblastí vyparvuí malá letadla a rozstřikují pesticidy.

zdroj: ČT24

PRODUKCE ČAJE

Keňa se řadí mezi největší vývozce čaje na světě. Čaj se v Keni pěstuje přes 100 let a je velmi kvalitní. Do Keni se dostal z Indie při výstavbě železnice, indičtí dělníci byli na čaj zvyklí a začal se pěstovat právě pro ně. Postupně se naučili pít čaj i Keňané, většina sklizně se však ze země vyváží. Lidem dává čaj práci, pěstuje se převážně na malých rodinných farmách. Pěstuje se na kopcích nedaleko hlavního města Nairobi, v nadmořské výšce od 1200 do 2000 metrů. Dobře se mu daří v sopečné půdě a vyšších polohách s dostatečným množstvím srážek a mírnými teplotami.

Být sběračem lístků není žádná legrace. Musí se totiž utrhnout vždy jen vrchní dva až tři lístečky z rostliny a až jich máte více v dlani, tak je hodit za sebe do koše, který máte na zádech. Trefit se nebylo jednoduché. Nejrychlejší a nejzkušenější sběrači tak za den nasbírají až dva koše což je asi 50 kg čajových lístků. Ty pak odváží, neboli spíše odnáší do továrny, kde se vyrábí pravý černý čaj. Za 1 kg lístků si lidé vydělají v přepočtu 3,50 Kč, což opravdu není moc. V továrně pak probíhá další proces výroby – sušení lístků, mletí na různou hrubost, fermentace (tím se stává čaj černým), balení a ochutnávání hotového produktu.

manželé Poulovi, dobrovolníci v Keni

Manželé Poulovi jako sběrači čaje 🙂

Významnou komoditou je i kukuřice, která je jednou ze základních složek jídelníčku. Podívejte se na její sklizeň…

V Keni se sklízí ručně dvakrát do roka. Uschlé rostliny se zkrmí dobytku a klasy se nechávají uschnout na zemi na slunci. Následně jsou odrhnuta zrna a na domácích mlýnech rozemleta na mouku. Když se kukuřice sklízí, tak děti často vynechávají školu, protože musí pomáhat se sklizní.

VÍTE, ŽE?

Jenga  [dženga] oblíbená společenská hra, jejímž účelem je postavit z mnoha kusů dřívek va tvaru kvádru co nejvyšší věž, je pojmenovaná podle svahilského slovíčka jenga, které doslova znamená stavěj?

Autorka hry Leslie Scottová ji představila na veletrhu hraček v Londýně v roce 1983 a inspirovala se pobytem v Africe.

ČEŠTÍ DOBROVOLNÍCI V KENI

Naše organizace (SADBA, z. s.) připravuje a vysílá do světa (zejména do chudých zemí) mladé lidi, kteří tam pomáhají jako dobrovolníci. Náplní jejich práce je hlavně výuka či doučování, organizování a pomoc při volnočasových aktivitách,  činnost podle jejich osobního zaměření nebo jakákoli jiná práce, jež je právě potřeba. Tato forma pomoci je velmi účinná, protože zanechává dlouhodobý efekt narozdíl od jednorázové finanční pomoci. Děti, o které se dobrovolníci starají, dotanou na čas průvodce životem, naučí se nové věci, ale hlavně získají naději, že se jejich život může změnit. Ve většině případů nastoupí na místa dobrovolníků další a pokračují dále v jejich díle.

Jejich přítomnost mění jejich budoucnost!

Menu